Rumunské království

Rumunské království (rumunsky Regatul României) byl nezávislý stát v Jihovýchodní Evropě v letech 1881–1947. Rumunské království bylo nástupcem spojených Rumunských knížectví z něhož vzniklo 1881 vyhlášením samostatného království a zaniklo komunistickým převratem a donucením krále k abdikaci v roce 1947. Rumunské království v letech 1881–1918 bývá označováno jako tzv. Rumunské staré království a pro období let 1918–1940 se užívá označení tzv. Velké Rumunsko.

Rumunské království Regatul României ←  1881–1947  →  → vlajka znak
Hymna Trăiască Regele
Geografie Rumunsko v meziválečném období
Hlavní město	Bukurešť
Obyvatelstvo
Jazyky	rumunština (úřední), němčina, maďarština
Náboženství	rumunské ortodoxní (státní)
Státní útvar
Státní zřízení	konstituční monarchie
Měna	Rumunské leu
Vznik	13. března 1881 (ustanovení království)
Zánik	30. prosince 1947 (komunistický puč)
Státní útvary a území
Předcházející Rumunské knížectví Následující Rumunská lidová republika Sovětský svaz

Historie

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Rumunska.

Vznik

Proklamace Rumunského království

Podunajská knížectví Valašsko a Moldávie získala roku 1829 autonomii, v roce 1858 se sjednotila a položila tak základ samostatnému Rumunsku, které vzniklo roku 1878.

Rumunsko vedené knížetem Karlem z rodu Hohenzollernů se po válce o nezávislost na Osmanské říši a vítězství v této válce ustanovilo 10. května 1881 královstvím a kníže Karel (Carol) byl korunován králem Karlem I.

První světová válka

I když byl Karlův nástupce Ferdinand I. členem jedné z větví rodu Hohenzollernů stejně jako německý císař Vilém II., prosazoval aby se jeho země zúčastnila války spíše na straně Dohody a tak Rumunsko vstoupilo 27. srpna 1916 do války na straně Dohody.

Vstup Rumunska do války však ruské protiofenzivě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti (21. listopadu) zemřel rakouský císař František Josef I. Vysílení Rumuni podepsali 7. května 1918 mír s Německem, protože Rumunsko nebylo schopno pokračovat ve válce (bez podpory Ruska), ale po vyřazení Bulharska z boje, se opět 10. října 1918 Rumunsko připojilo do konfliktu na straně Dohody, den před ukončením bojů na západní frontě a měsíc před definitivním koncem války. Pro toto období existence Rumunského království se někdy používá označení Rumunské staré království.

Meziválečné „Velké Rumunsko“

Územní vývoj nezávislého Rumunska – fialovou barvou Rumunské království 1881–1918; Velkému Rumunsku (1918–1940) náležela veškerá vyznačená území; v červených hranicích současné Rumunsko

Po 1. světové válce se k Rumunsku připojily Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie, čímž vznikl zatím největší rumunský stát v dějinách, tzv. Velké Rumunsko.

Po anexi (připojení) Besarábie byla uzavřena obranná aliance s Polskem proti Rusům. Maďaři s tímto rozdělením samozřejmě nesouhlasili a pokoušeli se své ztracené země dobýt zpět. Rumunské ozbrojené síly však vedly tuhý odpor, který posléze přerostl v rázný útok a maďarské síly byly rychle zahnány hluboko do vnitrozemí dnešního Maďarska. V meziválečném období bylo Rumunské království součástí Malé dohody. Úzce spolupracovalo s Československem a Jugoslávií proti nárůstu maďarského vlivu. S oběma zeměmi však mělo jen krátkou hranici v odlehlých oblastech a proto užší spolupráce byla jen stěží možná. Navíc vzhledem k rozmělňování integrity obou spojeneckých států ke konci 30. let zůstalo později Rumunsko opuštěno a Budapešti se přece jen podařilo zajistit si úpravy hranic na úkor karpatské země.

Rumunsko za druhé světové války

Antonescu a rumunský král Michal I. Rumunský v roce 1941 sledují vojenské operace - Michal I. později vedl státní převrat, který v srpnu roku 1944 vedl k "přeběhnutí" Rumunska na stranu spojenců

Ve druhé světové válce Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. Rumuni přišli za druhé vídeňské arbitráže o Severní Sedmihradsko, které bylo přiděleno expandujícímu Maďarsku a přišli také o Jižní Dobrudžu, kterou obsadilo Bulharsko. Na přelomu června a července 1940 okupoval Sovětský svaz Severní Bukovinu a Besarábii. V zemi měl v tehdejší době největší vliv maršál Ion Antonescu , od 4.září 1940 (po svržení krále Carola II.) předseda vlády a diktátor (conducator). Po napadení SSSR Německem 22.června 1941 získali Rumuni území zpět.

Zánik království

Po válce byla Rumunsku opět odňata Besarábie a Severní Bukovina a připojeny k Sovětskému svazu a Jižní Dobrudža byla ponechána Bulharsku. V roce 1947 byl král Michal I. násilím donucen abdikovat a odejít ze země. Rumunsko se stalo socialistickou republikou a součástí komunistického východního bloku.

Rumunští králové

Související informace naleznete také v článku Seznam rumunských panovníků.

Střední znak Rumunského království

Dynastie: Hohenzollernové

• Karel I. – (1881–1914), od roku 1866 rumunským Domnitorem
• Ferdinand I – (1914–1927), synovec krále Karla I.
• Michal I. – (1927–1930) první vláda, syn krále Karla II., vládla za něj regentská rada
• Karel II. – (1930–1940), donucen abdikovat ve prospěch syna Michala
• Michal I. – (1940–1947) druhá vláda, syn krále Karla II., donucen komunisty k abdikaci

Galerie

• 
  Tzv. „Rumunské staré království“ (modře).
• 
  Rumunsko, fyzická mapa rok 1938.
• 
  Rumunská ztracená území za druhé světové války.
• 
• 
  Ocelová koruna, rumunská královská koruna.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Romania na anglické Wikipedii.

Literatura

• TREPTOW, Kurt W., a kol. Dějiny Rumunska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. 543 s. ISBN 80-7106-348-7. 

Související články

• Dějiny Rumunska
• Rumunské staré království
• Velké Rumunsko
• Spojená Rumunská knížectví
• Seznam rumunských panovníků

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rumunské království na Wikimedia Commons