Keltské jazyky

Keltské jazyky, které se vyvinuly z protokeltštiny, představují starobylou větev indoevropské jazykové rodiny. V 1. tisíciletí př. n. l., zejména pak v halštatském a laténském období, jimi mluvilo obyvatelstvo velké části západní, střední i jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V souvislosti nejprve s římskou kolonizací, později s germánskými nájezdy a stěhováním národů se však postupně prostor a význam keltské kultury zmenšoval, až byli poslední Keltové vytlačeni na západní okraj Evropy. Dnes se keltskými jazyky mluví především v Irsku, částech Velké Británie – Walesu, Skotsku a Cornwallu – a na Bretaňském poloostrově. Navzdory snahám o jejich obrození jsou stále jazyky menšinovými, vystavenými tlaku angličtiny a francouzštiny.

Místa v Evropě, kde dnes najdeme keltské národy.

Dělení

V klasifikaci keltských jazyků existují dvě schémata. Tradiční model, reprezentovaný H. Pedersenem nebo K. H. Schmidtem, je s ohledem na hláskový vývoj dělí na tzv. q-keltské a p-keltské. Naproti tomu druhý model, jehož zastánci jsou např. P. Schrijver nebo C. Watkins, je dělí na pevninské/kontinentální a ostrovní.

Oblast současného rozšíření keltských jazyků

ostrovní/kontinentální

- kontinentální
  - galské
    - lepontština
    - noričtina
    - galacijština
  - keltiberské
- ostrovní
  - goidelské
    - prairština
    - staroirština
    - středoirština
  - brythonské/britanské
    - piktština
    - starobrythonština/starobritanština
      - kumbrijština
      - starovelština
        středovelština
        velština
      - jihozápadní brythonština/britanština
        bretonština
        
        kornština

p-keltské/q-keltské

- p-keltské
  - galské
    - lepontština
    - noričtina
    - galacijština
  - brythonské/britanské
    - kumbrijština
    - piktština
    - starovelština
    - středovelština
      - velština
    - jihozápadní brythonština/britanština
      - bretonština
      - kornština
- q-keltské
  - keltiberské
  - goidelské
    - prairština
    - staroirština
    - středoirština

Historie

Na počátku letopočtu byli Keltiberové i Galové postupně romanizováni a asimilováni. V 6.–8. století se starobritanština rozpadla na jednotlivé britanské jazyky. Ve 12.–13. století potkal podobný osud goidelštinu. Keltské jazyky postupně upadaly, ubývalo rodilých mluvčích – koncem 18. století zanikla kornština, ve 20. letech 20. století manština. Během 20. století se však čím dál více začaly projevovat snahy o obrození keltské kultury a jazyka, a tak se kodifikuje gramatika, pravopis a slovní zásoba, vznikají nové literární i jiné texty, některé z keltských jazyků (zejména irština, skotská gaelština, velština a bretonština) se dokonce objevují v médiích nebo vyučují na školách.

Charakteristika

Složité hláskosloví a složitá pravidla výslovnosti, způsobená archaickým pravopisem. Původně flexivní charakter se uchoval jen v některých jazycích, zůstalo zejména složité časování sloves. Slovosled je typu VSO, tj. přísudek – podmět – předmět.

Písmo

Všechny keltské jazyky už od 5. století používají latinku, ještě před přechodem k latince vyvinuli Keltové na Britských ostrovech pod vlivem latinky vlastní písmo ogam.

Keltské jazyky

Obsah

Dělení

Historie

Charakteristika

Písmo

Odkazy

Literatura

Externí odkazy

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.