19. dynastie je jednou ze staroegyptskýchkrálovskýchdynastií řazených egyptology do historického období označovaného jako Nová říše. Vládla přibližně v letech 1292–1191 př. Kr.[1] Počáteční období její vlády kontinuálně navazovalo na dobu Haremhebovu a bylo charakterizováno úspěšným úsilím o překonání důsledků Achnatonovyreformy z doby předchozí 18. dynastie– především dynastické a s ní spojené politické krize a také mocenského konfliktu s Chetitskou říší v Syropalestině. Poslední faraon Haremheb zřejmě neměl potomka a za svého nástupce určil vezíra a generála Paramessu/Ramesse I., který se stal zakladatelem 19. dynastie. Ten upevnil dynastické nástupnictví svým synem – faraonem Sethim I.
Po dlouhé vládě Ramesse II. a jeho postaršího nástupce Merenptaha se dynastie dostala do krize, která snad podnítila částečný kolaps politické a společenské stability říše,[2] s nímž se vyrovnal až první panovník následující 20. dynastieSetnacht.
Sousoší Ramesse II., bůh Amon a bohyně Mut; muzeum Turin Postavy (odshora): Ramese VII. , Ramese IV. , Ramese IX. , (20. dynastie), Amenmesse (19. dynastie), Nectenebo I. (30. dynastie), (dole vpravo ) úředník-vezír?
Vojenské pevnosti a základny na severovýchodním okraji Levanty v 19. dynastiiPevnosti a opevněná města kolem Nilu mezi 2. a 3. kataraktem~ 1200 př.Kr.Dobývání pevnosti v Kanaánu, Seti I.] 19. dynastie[5][6]
V pozdním období 18. dynastie, za vlády faraona Haremheba, docházelo na severní hranici Egypta k častým šarvátkám s Chetity, zejména pak za vlády chetitského krále Muršili II. [p 2]. K opevnění hranic s Levantou se budovaly obranné pevnosti a vojenské základny se stálou posádkou. Haremheb obnovil dřívější opevnění hranice, vybudovaná již za vlády Amenhotepa III. a případně již za Thutmose III. V pozdním období 18. dynastie se vystavěla nová opevnění a vojenské základny. Jejich rozsah a počet, včetně jejich materiálového zabezpečení, pokračoval v 19. dynastii, zejména za vlády Setiho I. Záznamy o vládě Setiho I. a jeho válečných expedicích na Sinaji jsou zobrazeny četnými reliéfy a popisy na severní stěně Hypostylového sálu v Karnaku. Uvádí se zde 20 typů pevností, od počáteční pevnosti Tjaru u východní hranice, až po Palestinu poblíž současné Gazy. Celá trasa se označoval jako Horovy cesty.[7][8]
Nejčastěji uváděnými lokalitami obranného systému jsou Horova cesta (také Horova vojenská cesta),
,[9] která spojovala Egypt s Kanaánem a pevnost Tjaru v okolí současného města El-Qantara.[10] Tato cesta se v podstatě vinula údolím na severovýchodním pobřeží Sinaje. Podél Horovy cesty a okrajem pouště Nagev byly vybudovány stanice správních a zásobovacích základen. Základny byly lokalizovány jak podél východní hranice Egyptu, tak zejména na severovýchodní pobřežní části Sinajského poloostrova.Všechno co je známo o jejich architektuře naznačuje, že sloužily k usnadnění pohybu vojsk a cestujících po regionu, který byl jinak neplodný a nehostinný, a to jako zásobárny potravin, pitné vody (udržované studny) ale také zbraní, zabezpečení zvířat používaných pro přepravu zboží při vojenských tažení do zemí Levanty.[6]
Dominantní úlohu v obranném systému na východní hranici poblíž města El-Qantara[10] měla v 18. a 19. dynastii pevnost Tjaru, (také uváděná jako Tharo(u)), v hieroglyfickém zápisu , případně v širším zápisu pevnost Tharo(u).[11] Její poloha byla příhodnou vstupní bránou do Horovy cesty na Sinaj až do Palestiny.[9] Archeologicky byla prozkoumána až v roce 2007 a výzkumy podrobněji popsány.[12] Pevnost je datována do období 1560–1081 př. Kr. Rozsáhlý areál s vojenským určením měl rozměry 500 x 250 m, byl ohraničený valem z hliněných cihel o šířce až 13 m. V hrazení bylo 24 strážních věží, z vnější strany byl hluboký příkop. Z jejího celkového rozsahu i s trvalou vojenskou posádkou byla pevnost logistickou základnou zabezpečující materiální zázemí strážních jednotek a bezpečnost podél Horovy cesty. Systém byl doplněn řetězcem dalších 11 menších pevností a opevněných sídlišť od Suezu až po město Rafah na hranici s palestinským územím.[9][13]
Kromě opevněných pevností a vojenských základen podél Horovy cesty zde byla opevněna také některá tamější sídliště. Archeologicky zdokumentované jsou Bir-El-Abed,[14] Bir Qatia[15] v letech 2000–2002 Universitou Toronto.[16] Nalézala se zde řada administrativních budov a dílenských objektů, zásobárny obilí, studny s pitnou vodou. Město Bir-El-Abed bylo opevněno hradbou z hliněných cihel. Neopevněné budovy v Tell el-Ajjul a Deir el-Balah na druhé straně se zdá, že sloužily trochu jiné funkci. Obě centra ležely velmi blízko východního konce Horovy cesty kde byli primárně rozmístěni úředníci a v této příhraniční oblasti udržovali egyptskou přítomnost. Ve spolupráci s úředníky a vojenskými jednotkami umístěnými v Gaze, Tell el-Hesi[p 3] a Lachish [p 4], Egypťané sídlící v Deir el-Balah [p 5] a Tell el-Ajjul[17] kontrolovali pohyb zboží a cestujících, nomádů a místního obyvatelstva.
Obdobně jak ve zmíněné „Horově cestě“ měla stejný význam i cesta severním poběžím Egypta na západ, do Kareneiky a dále do Lýbie, která vedla od Memfis k severnímu pobřeží kolem Alexandrie a dále přes El Alamein až do ~300 km vzdáleného Zawiyet Umm El-Rakham.[18] Archeologické expedice v letech 1946–1955 odhalily ruiny bývalé pevnosti v blízkosti tohoto města, asi 25 km od známé lokality Mersa Matruh.[p 6] Z nápisů na blocích se odvozuje vybudování pevnosti v Remessovském období, zejména pak za vlády Ramesse II. Pevnost zabezpečovala kontrolu tranzitu osob, zboží a možné masové migrace kolem libyjského pobřeží. Zároveň měla kontrolu nad výhodnými přístavy na Středozemním moři a obchodními trasami do Řecka a souvisejících ostrovů. Z nálezů podél pobřežní cesty vyplývá, že zejména za vlády Ramesse II. byly vymezeny hranice mezi kultivovanou částí pobřežní cesty na západ, k jejíž ochraně byla vybudována soustava pevností a chrámů.[19][20]
Od období vlád Střední říše , zřejmě již za vlády Mentuhotepa II. až do 20. dynastie (~2010 - 1190 př. Kr. ), Egypt okupoval část Núbie označovanou jako "Dolní Núbie", rozkládající se od 1. až po 3. katarakt. Podél Nilu a jeho ostrůvcích byl vybudován systém obranných pevností, proti útoků nomádů jak ze západní Sahary tak i z východní pouštní části až k Rudému moři. Okupované území Dolní Núbie poskytovalo Egyptu cenné suroviny, kromě jiných i zlato a stříbro [21] ale také kontrolu nad dopravní cestou po Nilu.[22] Některé z těchto pevností Střední říše měly převážně vojenský charakter, zejména ty v přirozeně bráněných lokalitách, jako jsou skalní výchozy s výhledem na Nil u Semny [23] a Kummy nebo ostrovy jako je Uronarti.[24] Jiné, vybudované severně od druhého kataraktu, byly určeny pro ochranu větších sídlišť, největší a nejdůležitější z nichž byl Buhén, . Pevnost Buhen měla zastavěnou plochu 450x138 m, obehnaná valem o tloušťce 5,5 m a vnější příkopy. Bylo zde administrativní a logistické centrum. V rámci záchranného výzkumu v letech 1960-70 ,před dokončení Asuánské přehrady, lokalitu zdokumentovaly britské archeologické expedice[25][26] Další rozlohou větší byla pevnost Mirgissa, , kde byl podle archeologie lokality vojenský arsenál s početnou posádkou.
[27]
Budování opevnění a vojenských základen, jejich zeměpisné rozložení zabezpečovalo mocenskou stabilitu říše, které přisuzovali konkrétní strategický nebo ekonomický význam. Umístění pevnosti či správního ústředí poblíž říčního brodu, u zlatého dolu nebo podél obchodních cest, zvláště pak u nestabilních stále ohrožovaných pohraničních oblastí, tady mělo pro Egypt historický význam. V historii 19. dynastie opevnění a materiální zabezpečení vojenských základen sehrály významnou roli při střetech s Chetity, které se zúročily v Bitvě u Kadeše (1274 př.Kr) za vlády Ramesse II. Vítězství v této bitvě, které si obě strany připisovaly na svou stranu, ve skutečnosti, díky značným ztrátám obou stran, nakonec přispělo ke smíru. Asi po 15 letech po bitvě se uzavřela písemně doložená mírová smlouva[28] Obranné stavby mezi 2. a 3 kataraktem, převážně na západním břehu Nilu, měly v období okupace "Dolní Núbie" strategický význam oproti vpádům ze západní pouště a kontrole plavební cesty po Nilu, kudy se převážely produkty a nerostné suroviny. Pro Egypt svoji funkci plnily až do nástupu "Nubijské" 25. dynastie.[29]
↑TRIGGER, Bruce Graham, et al. Starověký Egypt: dějiny společnosti. Překlad Renata Landgráfová, Jana Mynářová. Praha: Volvox Globator, 2005. 451 s. ISBN80-7207-535-7. S. 204.
↑Archivovaná kopie [online]. 2008 [cit. 2018-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-29. (anglicky)
↑MASPERO, Gaston. The Struggle of The Nations. London: [s.n.], 1896. Dostupné online. S. 370-371. (anglicky)
↑ abGARDINER, Alan. The Ancient Military Road between Egypt and Palestine. The Journal of Egyptian Archaeology. April 1920, roč. 6, čís. 2, s. 99–116. Dostupné online.
↑GOLDWASSER, Orly, Elizer D.Oren. Marine units on the "Ways of Horus" in days of Seti I.. Journal of Ancient Egyptian Interconnections. 2015, roč. 7, čís. 1, s. 25–38. Dostupné online. (anglicky)
↑FOWEL MORRIS, Ellen. The architecture of Imperialism; Military Bases and the Evaluation of Forign Policy in Egypt's New Kinkdom. Leiden: Brill, 2005. ISBN90-04-14036-0. (anglicky)
↑ abcAL-AYED, Abdul Rahman. Tharu:Starting Point on the Ways of Horus [online]. University of Toronto, 2000. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-29. (anglicky)
↑ abEl-Qantara, Tel Abu-Seifa map [online]. (30°51‘24”S 32°19‘08”V). Dostupné online.
↑GAUTHIER, Henri. Dictionnaire des Noms Géographiques Contenus dans les Textes Hiéroglyphiques Vol. 6 [online]. Société Roayale de Géographie D'Égypte, 1929. S. 68–69. Dostupné online. (francouzsky)
↑Egypt's Largest Pharaoh-Era Fortress Discovered [online]. Cairo: Dostupné online. (anglicky)
↑MUMFORD, Gregory, Sarah Parcak. Pharaonic ventures into South Sinai: el-Markha Plain Site 346. Journal of Egyptian Archaeology. 2003, roč. 89, s. 83–116. Dostupné online.
↑SPARKS, Rachel Thyrza. The Lost Loci of Tell El-'Ajjul: Petrie's Area C [online]. London: University College, rev. 2005. S. 23–29. Dostupné online. (anglicky)
↑THOMAS, Sussana. The Abqa'in: a Fortified Settlement in the Wester Delta [online]. Kairo: Archäologische Institute Abtailung, 2000. Dostupné online. (anglicky)
↑HABACHI, Labib. The Military Posts of Ramesses II on the Coastal Road and the Western Part of the Delta [online]. Cairo: Institut français d’archéologie orient, 1980. Dostupné online. (anglicky)
↑KLEM, Detrich. Gold of the Pharaohs – 6000 years of gold mining in Egypt and Nubia [online]. Elsevier, 2001. Dostupné online.
↑GRAVES, Carl. Egyptian Iperialism in Nubia c. 2009 – 1191 BC [online]. University Birgingham, 2010. Dostupné online. (anglicky)
↑Mapa ostrov na Nilu Uronarti [online]. Uronarti: Dostupné online.
↑EMERY, Walter. Ancient Egyptian fortifications. Excavation of remains. Sudan. Buhen, 1957-1964. London: Egypt Exploration Societ, 1979. ISBN0856980633. (anglicky)
↑SMITH, Stuart Tyson. Askut and the Role of the Second Cataract Fort. [s.l.]: American Research Center in Egypt, 1991. S. 107-132. (anglicky)
↑VOGEL, Carola. Space-saving solutions in Middle Kingdom fortresses [online]. Warsaw: Proceedings of the 11th International Conference for Nubian Studies, 2006. S. 421–430. Dostupné online. (anglicky)
↑BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.III [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. §367-391. Dostupné online. (anglicky)
↑FERREIRA, Eduardo. The Lower Nubian Egyptian Fortresses in the Middle Kingdom: A Strategic Point of View [online]. Athens Journal of History, 2019. S. 31–52. Dostupné online. (anglicky)
,[9] která spojovala Egypt s Kanaánem a pevnost Tjaru v okolí současného města El-Qantara.[10] Tato cesta se v podstatě vinula údolím na severovýchodním pobřeží Sinaje. Podél Horovy cesty a okrajem pouště Nagev byly vybudovány stanice správních a zásobovacích základen. Základny byly lokalizovány jak podél východní hranice Egyptu, tak zejména na severovýchodní pobřežní části Sinajského poloostrova.Všechno co je známo o jejich architektuře naznačuje, že sloužily k usnadnění pohybu vojsk a cestujících po regionu, který byl jinak neplodný a nehostinný, a to jako zásobárny potravin, pitné vody (udržované studny) ale také zbraní, zabezpečení zvířat používaných pro přepravu zboží při vojenských tažení do zemí Levanty.[6]
, případně v širším zápisu pevnost Tharo(u) 
.[11] Její poloha byla příhodnou vstupní bránou do Horovy cesty na Sinaj až do Palestiny.[9] Archeologicky byla prozkoumána až v roce 2007 a výzkumy podrobněji popsány.[12] Pevnost je datována do období 1560–1081 př. Kr. Rozsáhlý areál s vojenským určením měl rozměry 500 x 250 m, byl ohraničený valem z hliněných cihel o šířce až 13 m. V hrazení bylo 24 strážních věží, z vnější strany byl hluboký příkop. Z jejího celkového rozsahu i s trvalou vojenskou posádkou byla pevnost logistickou základnou zabezpečující materiální zázemí strážních jednotek a bezpečnost podél Horovy cesty. Systém byl doplněn řetězcem dalších 11 menších pevností a opevněných sídlišť od Suezu až po město Rafah na hranici s palestinským územím.[9][13]
. Pevnost Buhen měla zastavěnou plochu 450x138 m, obehnaná valem o tloušťce 5,5 m a vnější příkopy. Bylo zde administrativní a logistické centrum. V rámci záchranného výzkumu v letech 1960-70 ,před dokončení Asuánské přehrady, lokalitu zdokumentovaly britské archeologické expedice[25][26] Další rozlohou větší byla pevnost Mirgissa, 
, kde byl podle archeologie lokality vojenský arsenál s početnou posádkou.
[27]
Scéna z bitvy u Kadeše Ramesse II. s Chetity
Rujny pevnosti u Zawiyet Umm el-Rakham; severní libyjská cesta
Pevnost v Buhen, před dokončením Asuánské přehrady
Architektura obranné hradby pevnosti
Pevnosti u Semna a Kouma na západním a východním břehu Nilu
Lokality pevností Mirgissa a u Dobenarti
Model pevnosti Mirgissa na západním břehu Nilu
Obrázky, zvuky či videa k tématu 19. dynastie na Wikimedia Commons 
